Základní škola Valašské Klobouky

Na Krajské ředitelství policie Zlínského kraje bylo doručeno bezmála dvě stě výkresů a literárních děl, jak si děti představují bezpečnou cestu do školy.

Policisté ČR se zhostili nelehkého úkolu a vybrali 12 vítězů krajského kola ve čtyřech kategoriích. 

Žákyně naší školy získaly hned čtyři umístění, což považujeme za fantastické...

V kategorii výtvarná soutěž pro 1. stupeň základních škol získala 1. místo MONIKA TOMEČKOVÁ ze třídy 4. A.

V kategorii výtvarná soutěž pro 2. stupeň základních škol získala krásné 3. místo MIA HALAŠTOVÁ ze třídy 6. A.

A v kategorii literární soutěž pro základní školy obsadila 1. místo EMMA BLIŽŇÁKOVÁ ze třídy 9. C a stříbrnou příčku získala BARBORA BAČOVÁ ze třídy 9. A.

BLAHOPŘEJEME!!!

Policejní preventista předal dětem diplomy a drobná ocenění, výtvarné a literární práce byly zaslány organizátorovi soutěže, a to Týmu silniční bezpečnosti do Liberce, který vybere vítěze republikového kola.

Vítěznou práci si můžete přečíst v následujících řádcích...

Bezpečná cesta do školy

Jsem Emma, je mi šestnáct let a jsem v prvním ročníku na střední škole. Mám brášku, jmenuje se Sebastián a nedávno nastoupil do 1. třídy. A tento příběh bude o něm.
Vše se odehrálo 7. května. Ten den ráno jsem se vzbudila poměrně brzo. Celou noc jsem spala neklidně a měla jsem z něčeho strašně špatný pocit. Snažila jsem se to neřešit, protože byl tu noc úplněk a byl zrovna v mém znamení, tudíž jsem myslela, že je to tím.
Nicméně jsem se šla nasnídat, vyčistit zuby a v koupelně jsem se potkala s bráškou. ,,Dobré ráno,“ pověděla jsem. Bráška mi hned skočil okolo krku a říká: ,,Dobré ráno, sestřičko.“ Ptala jsem se ho, proč je tak natěšený hned po ránu. Odpověděl: "Maminka mě dnes poprvé pustila do školy pěšky s kamarády, dnes nepojedu autem.“ V hlavě jsem si říkala, jak se na tohle může těšit. Já nesnášela chodit do školy pěšky, ale Sebíkovi jsem nic neřekla a radovala jsem se s ním.
Oba jsme se šli ještě převléknout a já jsem utíkala na autobus, aby mi neujel. Super! Neujel.
Seděla jsem v úplně poslední řadě autobusu a pustila jsem si hudbu do sluchátek. Na poslední zastávce před školou mi volala maminka. Myslela jsem si, že jsem si doma zase něco zapomněla. Kéž bych si něco zapomněla. Maminka mi volala kvůli Sebovi, roztřepeným hlasem mi říkala, ať se hned vrátím domů a položila telefon. Okamžitě jsem nasedla na jiný
autobus a aniž bych věděla, co se stalo, jela jsem vystresovaná domů. Doma ale nikdo nebyl, máma mi ale přece říkala, ať přijedu domů, tak co se děje?
Vystrašeně jsem jí volala, ale nebrala mi to. Zavolala jsem tedy tátovi, který to naštěstí zvedl.
Z telefonu se ozvala věta: ,,Emmičko, Sebíka srazilo auto, odvezli ho do nemocnice, jestli můžeš, přijed‘ do nemocnice, autobusem to máš kousek.“ Položila jsem telefon a s brekem jsem utíkala na autobus.
Hlavou se mi honily myšlenky. Co se asi stalo? Je v pořádku? Jak velká nehoda to asi byla? Za pár minut jsem byla na místě, kde na mě čekal táta a celé mi to povyprávěl. Sebíkovi kamarádi čekali už před domem. Maminka na něj koukala ještě z okna. Byla s nimi i jedna holčička ze 3. třídy, a tak maminka neměla strach. Sebík šel s kamarády na první přechod,
který zvládli bez problémů. Jenže pak přišla poslední cesta bez přechodu. Tahle cesta už měla být zrekonstruovaná před pěti lety, ale město na to nemělo peníze. Sebastián s kamarády se opravdu pořádně rozhlédl, ale tím, že jich bylo moc a Sebík s kamarádem Kubíkem šli poslední, tak se oba stali obětí nehody. Nějaká paní vezla své děti do školy a prý byla pod
vlivem alkoholu ještě z předchozí noci. Už ji vyslýchá policie. Kdo ví, co s tou paní bude, ale to všechno šlo v tu chvíli stranou. Zajímalo mě jediné, jestli je bráška a jeho kamarád v pořádku. Za pár hodin čekání za námi přišel doktor a oznámil nám, že to Sebastiánek nepřežil. Já, táta i máma jsme se z toho psychicky zhroutili. Maminka byla i v psychiatrické léčebně. Celá naše rodina se z toho pořád nemůže dostat. Je to tragédie. Tedy byla to tragédie. Tento příběh se stal před sedmi lety. Ted‘ je mi dvacet tři let a Sebíkovi by bylo čtrnáct let. Poté, co se tato tragédie odehrála, jsem si řekla, že budu mít neobyčejnou
práci a to, že budu dělat přednášky o bezpečné cestě do školy.  Ale když už se ptáte na pojem bezpečná cesta do školy, tento příběh nemůžu vynechat.