Základní škola Valašské Klobouky

Naše škola se účastnila již 10. ročníku literární soutěže, kterou pořádá SOŠ Luhačovice pro žáky 8. a 9. tříd. Ve vysoké konkurenci 98 prací z 26 základních škol získala Tereza Jahodová z 9. D Čestné uznání poroty v čele se známým básníkem Jiřím Žáčkem. Ten se také zúčastnil slavnostního předání cen vítězům v Luhačovicích, jež proběhlo 8. 12. 2022.

 

Dědečkovy hodinky - fantasy příběh

Tereza Jahodová

 

„Všechno nejlepší, Jolene!” zvolala celá moje rodina, zatímco jsem se usmívala jako sluníčko. Páni, už je mi opravdu patnáct! Nedokážu tomu uvěřit. Ještě před chvílí jsem se učila zavazovat si tkaničky a teď mě už čeká střední... Ach, jak ten čas letí!

Když mi všichni pogratulovali a spokojeně si pochutnávali na svém kousku dortu, s tajemným úsměvem na tváři si to ke mně šinul dědeček. „Joe, moje drahá, něco pro tebe mám. Je to sice jen taková maličkost, ale taky jsem ji dostal na své patnácté narozeniny. Dědí se z generace na generaci, takže to musíš opatrovat jako oko v hlavě. Ale teď není vhodná chvíle tento dárek otevírat. Až před spaním,” vštěpoval mi dědeček do hlavy, když mi tiskl do dlaně neidentifikovatelný předmět zabalený v ušmudlaném kousku červené látky. „Jé, děkuju dědečku! Určitě se mi to bude líbit,” řekla jsem s úsměvem na tváři. Náhle dědečkova tvář potemněla a vážným hlasem mi řekl: „Ale pamatuj na má slova: Vždy spěchej pomalu! A když si myslíš, že ti nehrozí nebezpečí a máš času nazbyt, radši se rozběhni a nezastavuj se...” Když tuhle větu dopověděl, přeběhl mi mráz po zádech. Utíkej, když se cítíš v bezpečí? Spěchej pomalu? Vždyť to nedává smysl! Než jsem se ale stačila vzpamatovat, dědeček se už bavil s tetou Anne a maminka se snažila svolat všechny na jedno místo, aby na svůj fotoaparát mohla zachytit vzpomínku na mou oslavu patnáctých narozenin.

Když jsme se rozloučili s posledním bratrancem a pouklízeli obývací pokoj s kuchyní, konečně jsem si šla vyčistit zuby a šla spát. Dnešek byl velice vyčerpávající, a tak jsem byla neskutečně unavená. Byla bych si na dárek od dědečka ani nevzpomněla, ale když jsem uléhala, padl můj zrak na onen ušmudlaný uzlík plný záhad. Posadím se na postel a vezmu uzlíček do svých dlaní. Byl těžší, než se mi prve zdálo. Zajímavé, pomyslím si. Pomalu začnu rozbalovat, ale stále nemám tušení, co to je. Studený kov mne zachladil v dlani a mé oči se rozzářily nadšením.

Byly to starodávné kapesní hodinky.

Tento nejkrásnější předmět, co jsem kdy viděla, byl nejspíš pozlacený. Jeho barva již byla místy zašlá a byl celý ohmataný, ale na krytce byly vyryty překrásné zlaté listy břečťanu. Když jsem hodinky otevřela, zatajil se mi dech. Hodinky vypadaly přesně tak, jak jsem si je vždycky představovala, když jsem četla nějaký příběh, ve kterém byly zmíněny. Číslování bylo v římských číslicích a po okrajích byly další precizně vyryté drobné lístky. Co mne však zklamalo, bylo, že hodinky nefungovaly. Byly zastavené na čase 12:21. Zvláštní. Proč by mi dědeček dával porouchané hodinky? Položila jsem je na můj noční stolek hned vedle digitálního budíku a mé oblíbené vanilkové svíčky a už jsem to více neřešila. Měla jsem krásné starodávné hodinky, které jenom tak někdo nemá, a to bylo to hlavní.

Tik tak. Tik tak. Tik tak.

S trhnutím se posadím na posteli. Je hluboká noc, všude je ještě tma. Proč slyším tikání hodin? Vždyť mám digitální budík a dědečkovy hodinky jsou přece pokažené. Nebo ne? Se zatajeným dechem se podívám na noční stolek. Na budíku je čas 12:21. Rozsvítím lampičku a opravdu, zdroj tikání jsou dědečkovy hodinky! Jé, to je fajn, že začaly fungovat, pomyslím si. Nedá mi to a vezmu je do ruky. Brr, ty jsou studené. A opravdu fungují, teď se posunula minutová ručička.

Tikot hodin je najednou hlasitější a hlasitější. Co to má znamenat? Už nejsem ve svém pokoji! Kde jsem se to ocitla? Zmatená a vyděšená se pomalu rozhlížím. Všude okolo se vznáší různé typy hodin. Kapesní, digitální, nástěnné, sluneční, kukačkové, přesýpací. Každé hodiny ukazují jiný čas, otáčejí se jinou rychlostí, některé jdou dopředu, jiné pozadu. Ale mají jednu společnou věc. Tikají. Neustále tikají. Tikání se mi dostává do hlavy, buší jako kladivo na kovadlinu. Je ohlušující, deptající, nervy drásající. Neslyším nic jiného než to monotónní, stále zesilující tikání. Mám pocit, že jestli odtud okamžitě nevypadnu, stanu se také hodinami.

Tik tak. Tik tak. Tik tak.

„Dost! Přestaňte! Zmlkněte!” pronikl do šíleného tikotu můj výkřik. A všechno ztichlo. Až na jedny masivní stojací hodiny, které mě k sobě neviditelnou silou přitahovaly. Můj pohled se od nich nedokáže odtrhnout. Něco mi říká, že díky nim se dostanu z tohoto proklatého místa. Ano, jdu k nim.

Stojím před nimi. Jsou velké mahagonové majestátní a velmi staré. Jsou nádherně vyřezávané a mají otvor pro klíč. A přestaly tikat. Přestaly tikat? Proč přestaly tikat? Udělala jsem něco špatně? Vždyť si je jenom prohlížím, ani jsem se jich nedotkla.

Tik tak. Tik tak.

Otočím se za známým zvukem. To si snad ze mě ty hodiny dělají srandu, ne? Které to zase tikají? Očima po nich pátrám a můj zrak padne na obyčejné kukačky. Je na nich přivázaný veliký starý mosazný klíč. To je ono! Musím získat klíč a odemknout jím velké mahagonové hodiny.

Stojím pod kukačkami. Je to docela vysoko. Ze země na klíč nedosáhnu, budu muset vyskočit. Dvakrát zkusím vyskočit z místa, ale hrábnu naprázdno. Chce to výskok s rozběhem. Raz, dva, tři!

Hurá, klíč mám. To ne, při dopadu to odnesly přesýpací hodiny levitující opodál. V ten moment se znovu všechny hodiny rozezvučely. Ten ohlušující zvuk se nedá vydržet, musím rychle s klíčem ke starým hodinám! Běžím! Ale co se to děje? Vždyť já se vytrácím! Rozsypávám se jako písek z přesýpacích hodin! Čím více spěchám, tím více mizím... V hlavě mi zazněla dědečkova slova:„Joe, nezapomeň. Spěchej pomalu!” Najednou bylo ticho a tma a já padala...

S trhnutím se probudím a lapám po dechu. Co? To byl jen sen? Zmateně se rozhlížím po pokoji. Budík ukazuje 12:20. Čas přeskočil na 12:21 a dědečkovy hodiny...